Pozor, nakažlivé emoce!
napsala: Helena
V běžném životě obvykle nevnímáme, jak moc necháme do svých myšlenek zasahovat životní příběhy jiných lidí, s nimiž většinou nemáme nic společného. Určitě máte ve svém okolí někoho, kdo vás nezapomíná seznamovat s tragickými, nešťastnými a bezvýchodnými osudy lidí, se kterými se setkává ve svém okolí. Čím nešťastnější příběh, s tím větší chutí ho vyprávějí.
Vezmeme-li v potaz, že čím větší pozornost něčemu věnuje a čím hlubší emoce prožíváme, tím větší je pravděpodobnost, že si podobný zážitek do života přitáhneme také. Protože jsme spíš nakloněni tomu, uvěřit, že nás stihne nějaké neštěstí, než tomu, že nám někdo daruje vysněný dům, pokud věnujeme své myšlenky negativním zážitkům někoho jiného, zahráváme si s ohněm.
Sotva jsem udělala první krůčky ve vědomém ovládání mých myšlenek směrem k požadovaným koncům, uvědomila jsem si, že každý rozhovor na téma, jak se Pepovi nebo Božce stalo nějaké neštěstí, mne citelně oslabuje a brzdím si tím plnění mých přání. Tehdy jsem se rozhodla, že pokud mi bude někdo vnucovat negativní události, aniž by bylo v mém vlivu, najít nějaké smysluplné řešení, nebudu takové téma dál rozvíjet.
V podstatě v zápětí jsem byla podrobena zkoušce, jak vážně to myslím, protože jsem se setkala s kamarádkou, se kterou jsme toho již hodně prožily a patří k mým životním oporám. K mé nevelké radosti patří k lidem, kteří se rádi zaobírají cizími tragédiemi. Takže hned po pozdravu mne začala zasvěcovat do příběhu své spolupracovnice, ke které nemám žádný vztah. Říkejme jí třeba Milada. Milada měla již rok nezaměstnaného manžela, který měl z dřívější doby naspořených dvě stě tisíc korun a rozhodl se, že si za ně pořídí auto. Miladě se nelíbilo, že by bylo nutné kupovat auto v době, kdy byl bez práce, ale manžel, trval na svém, že peníze jsou jeho a má na auto právo.
Přitakávala jsem, že to není dobrý nápad, že si možná mohli nechat ty peníze jako rezervu, než práci najde. V duchu mne napadlo, že právě téma nedostatku financí opravdu pro mne není to pravé, protože se snažím o opak, a to o manifestaci hojnosti.
A kamarádka pokračovala. Milada ho na kolenou prosila, ať to auto nekupuje, ale on trval na svém. Auto koupil a za týden mu ho před barákem ukradli.
Zmohla jsem se na reakci: „Snad auto za tolik peněz měl pojištěné, ne?“
„Kdepak,“ kamarádka na to. „Na pojištění mu už nezbyly peníze.“
A tehdy, místo abych začala lamentovat a nadávat na zloděje, jsem se začala smát. Kamarádka na mě koukala jako na zjevení a vzápětí mne obvinila z tvrdosti a necitelnosti. Nebylo mi to příjemné a trochu mne to ranilo, ale jen do té chvíle, než jsem si uvědomila, že v okamžiku, kdy se vžiju do jejich situace, žádná hojnost se mi manifestovat nebude.
„Pokud budeme Miladu litovat a plakat nad tím, co provedl její manžel, nikomu tím nepomůžeme a zloděj jim auto nevrátí. Smysl by mělo se o tom bavit, pokud bychom jim ještě mohli říct, že si mají auto určitě pojistit. A na to je teď už pozdě. Samozřejmě jim přeji, aby už nemuseli nikdy nic podobného zažít a to je nejvíc, co pro ně mohu udělat,“ snažím se zachránit, co se dá.
Ačkoli se občas stává, že okolí proměnu myšlení neunese a cesty se rozejdou, moje kamarádka kamarádkou zůstala. Potěšitelné je, že podobné příběhy mi přestala vyprávět a pokud se stane, že mi vypráví svá životni dramata, snažím se udělat s jejími myšlenkami, to co dělám se svými – pozitivně je nasměrovat. Ne vždy se mi to stoprocentně podaří, nicméně pro mne je to dobrý trénink, jak se bránit před narušiteli, a proto jsem vděčná, že ji mám.